Portál:
Filmová hudba Zdeňka Lišky

Úvod

Projekt Filmová hudba Zdeňka Lišky nabízí pohled na filmovou hudbu tohoto skladatele z perspektivy dobové filmové postprodukce. Zaměřuje se na praxe nahrávání a střihu filmové hudby a různé typy před-digitálních praxí, které byly v době Liškova působení obvyklé a z dnešního pohledu jsou již překonané. V tomto ohledu mohou rozhovory sloužit jako pramenný materiál k dnes zaniklým studiovým postupům, stejně jako vhled do specifik práce tohoto konkrétního skladatele. Výstup projektu má podobu série redakčně upravených rozhovorů ilustrujících spolupráci hudebního skladatele s režisérem, střihačem, zvukovým mistrem a dirigentem.

V tomto duchu respondenti popisují obvyklé metody práce ve studiu a zároveň se vyslovují ke tvůrčím specifikům Liškovy práce, které většinou produkční standardy přesahovaly. Většina z dotazovaných vysoce hodnotí jeho vliv na dramaturgii filmu a zdůrazňuje autonomnost kompoziční práce, výrazné použití kontrapunktních postupů, práci s konkrétními zvuky a střídmé využívání ilustrativních podpůrných prostředků. Hudební režisér Jiří Zobač například poukazuje na Liškovo používání sborů jako nástroje rytmizace, Juraj Herz popisuje způsoby, jakými byly užívány konkrétní, nebo artificielní zvuky. Mistr zvuku Ivo Špalj se věnuje šířeji vztahu Lišky k elektronického zvuku a objasňuje řadu technických a kreativních postupů Studia elektronického a experimentálního zvuku při České televizi. Střihač Alois Fišárek se mimo jiné věnuje mimofilmové práci Zdeňka Lišky na komplexním polyekranu Šahiáda II/Persepolis, který Liška realizoval v roce 1975 v Teheránu pod režií Jiřího Friče.

Z rozhovorů Zdeněk Liška vyznívá jako osobnost, která radikálním způsobem ovlivňovala celkové vyznění filmů z hlediska dramaturgie a temporytmu skladby. Ve spolupráci s režiséry vyžadoval velkou míru nezávislosti, avšak jeho vklad byl obvykle bezvýhradně přijímán. Někteří respondenti uvádí, že Liška postupoval často proti konkrétním přání režisérů ohledně instrumentace, či tempa hudby, v řadě případů sám určoval, kde ve filmu bude hudba použita. Jeho přístup k práci byl až pedantsky přesný, z rozhovorů se střihači je patrno, že jeho kompozice přesně sledovala montážní rytmus, ale zároveň i celkovou atmosféru a vyznění obrazu.

Liškova tvorba patří z mnoha důvodů k méně probádaným kapitolám dějin filmu. Ač jsou některé jeho filmové hudby vydávány na CD, jeho tvorba jako celek dosud uniká historickému posouzení. O Liškovi dosud nevyšla samostatná monografie. O jeho tvorbu v posledních letech pečuje zvukový mistr Jiří Zobač, pod jehož vedením vzniká digitalizovaná verze skladatelova archivu. Ta bude obsahovat více než 60 hodin původní filmové hudby.

Martin Blažíček, 2014

---