Archeologie médií předmět

Z CASWiki

(Přesměrováno z Archeologie médií koncept)
Přejít na: navigace, hledání

Archeologie médií

nebo

Mediální archeologie

Obsah

termíny

pondělí 16.30 - 18.55 h (3 x 45m) místo: učebna 423 FAMU, Lažanský palác, nebo U1 ve středu večer

únor:

20.2. Milos Vojtěchovský a Eric Rosenzveig úvod do oboru

27.2. Milos Vojtěchovský

březen

6.3. Lucie Česálková

13.3. Robert Horvitz

20.3. Matěj Strnad

27.3. Kateřina Svatoňová

duben

3.4. Tomáš Dvořák

10.4. Karel Piorecký

17.4. Velikonoce...

24.4. Milan Guštar

květen

10.5. Jussi Parika

15.5. Verena Kuni/

17. 5. Bernd Herzogenrath Decasia: Matter that ‘Images’?

26. 5. Hanna Rose Schell

přednášky jsou pravidelně v pondělí v rámci OPEN EYE pak ve středu od 19 hod

Osnova

Anotace přednášek a seminářů, informace o lektorech


Soubor:Mediageologie.pdf pdf snimky z přednášky

Miloš Vojtěchovský

machinologie

Termín archeologie médií nacházíme zhruba od 80let dvacátého století v textech o „nových dějinách“ filmu a audiovize, o nových koncepcích kulturních dějin a postupně i v textech teoretiků a historiků nových médií. U vzniku mohla stát obava ze ztráty historické paměti, vyvolané rychlým rozvojem elektronických sítí, přechodem z analogových na digitální nosiče a obecným „stárnutím“ technologie záznamu a systémů distribuce. Postupně bylo zavedeno několik větví archeologie médií například A."dějin toho, co se ztratilo, toho, co bylo "zapomenuto" (Siegfried Zielinski, Bruce Sterling), B. interdisciplinární snaha o revizi dějin kinematografie (Thomas Elsaesser, Tom Gunning), nebo C. studium navracejících se opakujících a proměňujících „vzorců“ a témat v čase (Huhtamo, Bolter a Grusin). Krátký úvod do terminologie, propojení archeologie a teorie (elektronických médií) bude představen na příkladech několika děl umělců, kde je zřetelný zájem o odkrývání zasuté minulosti (Paul DeMarinis, Woody Vasulka, Zoe Beloff, Ken Feingold, Susanne Treister, Julius von Bismarck, Martin Howse). Jaké jsou vztahy mezi zálibou v uchovávání, zaznamenávání, opakování, zrychlováním (quicktime) a mizením v limbu „hlubokého času“ (deep time) médií?

"media history conflates with earth history; the geological materials of metals and chemicals get deterritorialized from their strata and reterritorialized in machines that define our technical media culture.” Parikka

“What we encounter are variations that define an alternative deep time strata of our media culture… It offers an anarcheology of surprises and differences.” Parikka

Deep Time: The concept of ‘deep time’ was first described in 1788 by the Scottish geologist James Hutton, although only coined as a term 200 years later, by the American author John McPhee.

Miloš Vojtěchovský, FAMU

text ke čtení

Soubor:Variantologie.pdf

Soubor:Paul DeMarinis-Texts.pdf

Soubor:Bruce Sterling-Dead Media Manifesto.pdf

https://jussiparikka.net/ McKenzie Wark on Geology of Media

http://www.publicseminar.org/2017/02/parikka/#.WLc9M_nyvIV



Headset,1960

Uplynulý rok 2016 byl v oblasti průmyslu s VR technologiemi prohlašován za přelomový. Přístroje dříve dostupné jen omezenému počtu uživatelů se dostaly na trh coby cenově dostupnější, přibylo výrobců i dodavatelů obsahu. Koncept přenesení diváků do uzavřeného, iluzorního vizuálního prostoru se nicméně nezrodil před několika málo lety, ale je pevně ukotven v tradici dějin umění. Přednáška bude v dějinách umění a médií sledovat proplétání tři komplementárních klíčových tendencí – snahy omezit distanci diváka a uměleckého díla, snahy podpořit pohlcení diváka obrazem a snahy vytvořit (uzavřený) iluzorní/ virtuální prostor. Vytváření iluzorních prostorů o 360° prostřednictvím fresek a nástěnných maleb, panoramata, stereoskopii, díla gesamkunstwerky, projekty pro světové výstavy 20. století i díla digitálních technologií a éry zdokonalování brýlí pro virtuální reality představí v kulturním i sociálním kontextu a s poukazem na emocionální i estetické účinky.

Doc.Lucie Česálková Ph.D je filmová historička a publicistka. Působila na Ústavu filmu a AV kultury FF MU v Brně, je vedoucí oddělení výzkumu Národního filmového archivu a šéfredaktorkou časopisu Iluminace. Zabývá se dějinami médií a mediálních technologií, dějinami nonfikčního a dokumentárního filmu a oblastí tzv. užitkového filmu (useful cinema). Editovala řadu sborníků a publikovala svou disertaci Film před tabulí. Idea školního filmu v prvorepublikovém Československu (2010) a knihu Atomy věčnosti. Český krátký film 30. až 50. let (2014). Její kratší práce lze nalézt v řadě domácích i zahraničních antologií a odborných časopisů (Film History, The Moving Image, Memory Studies). Dramaturgicky spolupracuje s domácími filmovými festivaly, je editorkou 4-DVD Film náš pomocník. Český krátký film 50. let. Ve spolupráci s Petrem Ingerlem připravila výstavu Brněnský Devětsil. Multimediální aspekty meziválečné avantgardy (Moravská galerie 2014). NFU oddělení výzkumu


Samuel Morse at the Academy of Music

Samuel Morse nebyl obchodník, nebo inženýr, ale umělec a k telegrafu se dostal přes umění a smrt. Uměním protože chtěl studovat malířství v Europě a kvůli smrti ženy. Vynález telegrafu byl pro něho způsobem jak překonal vzdálenost a osamění. Morse jako malíř je dnes skoro zapomenut, ale jeho kodovací abeceda vedla k technologii telefonu, satelitů a Internetu. Samuel Finley Breese Morse (1791 – 1872) se zasloužil o rozvoj telegrafické komunikace v devatenáctém století a v roce 1838 změnil telegrafický kód pojmenováný jako Moreseova abeceda. V dopise Kongresu v roce 1844 napsal “telegraf je stroj síly, ať už v dobrém nebo ve zlém, všichni se budou snažit jej dostat do svých rukou a měl by zůstat pod kontrolou státu, spíš než v moci jednotlivců a firem...”

Media Licensing Convergence and Globalization [1]

History of wireless communication

Robert Horvitz je výtvarný umělec, teoretik, mediální expert a aktivista. Po studiích na univerzitě v Yale se věnoval umělecké tvorbě a postupně také kritice a teorii výtvarného umění. Mezi lety 1972 a 1976 psal pro Artforum, v letech 1976 - 1986 působil jako redaktor časopisu CoEvolution Quarterly (později Whole Earth Review), kde se zabýval konceptuálním a zemním uměním. Vyučoval na akademii Phillips a Abbot v Andovere, na Massachusetts College of Art v Bostonu, na Rhode Island School of Design, na MIT's School of Architecture a na univerzitě v Yale. Od roku 1992 žije a pracuje v Praze, zabývá dějinami technologie, svobodou médii a volným přistupem k informacím. Od roku 1999 vyučuje dějiny umění a umění na internetu na Anglo-American University v Praze. http://mujweb.cz/horvitz/index.html



archivy

Důležitou součástí archeologie médií je zájem o materialitu mediálního díla, který krom dalšího ústí i v promýšlení adekvátních postupů uchovávání a dokumentace. Například Wolfgang Ernst vidí mediální archeologii jako „diagramatiku“, jako způsoby „remediace“ mediálních dějin. Důležité jsou otázky technologicko-matematického zázemí moderních médií, problematika kódu a softwaru, struktury a systémy ve kterých je mediální artefakt ukládán, remediován a distribuován. Matthew G. Kirschenbaum pro analýzu podobných témat používá forenzních metod, tedy postupů jinak aplikovaných soudy, policií či dalšími bezpečnostními složkami. Digitální forenzika nám přináší téměř hmatatelné argumenty pro jinak jen spekulativní rovinu diskuze.

MgA. Matěj Strnad absolvoval magisterské studium na Centru audiovizuálních studií FAMU. Zabývá se převážně praktickými i teoretickými otázkami archivů, digitalizace a restaurování filmu a nových médií. Působí v Národním filmovém archivu jako metodik rozvoje audiovizuálních sbírek. S Helenou Bendovou byl spolueditorem interdisciplinárního sborníku teoretických textů společenských a humanitních věd Společenské vědy a audiovize (NAMU). http://eea.nfa.cz/cz/tym/matej-strnad/


Purkyně
Nevole

Přednáška vychází z mediálně archeologického výzkumu českého iluzivního a virtuálního prostoru, zkoumání obrazů, které ztrácejí běžné úběžníky „normalizující“ renesanční perspektivy, odpoutávají se do volného prostoru, obklopují diváka a nabízejí mu ponor do abstraktních pohyblivých obrazů. Zaměřím se na dva význačné solitéry české vědy – Jana Evangelistu Purkyně a Svetozara Nevole, kteří se pokusy na sobě přibližovali zákonitostem vidění a vnitřního zraku – normálního i psychopatického – a pokoušeli se vnitřní obrazy zviditelnit ve vnějším prostoru pomocí nejrůznějších médií. Ze zcela jiné pozice se tak přibližovali abstraktním (pohyblivým) obrazům a obrazcům a estetice experimentálního filmu. Během přednášky mě budou zajímat, jak jejich výzkumy, texty, obrazy a aparáty na zviditelnění neviditelného, tak aktualizace takto pojímaných obrazů současnými umělci či filmovými postupy.

Kateřina Svatoňová je teoretička filmu a médií. Od roku 2009 působí na Katedře filmových studií FF UK, kde je od roku 2015 vedoucí. Dlouhodobě se věnuje teorii, historii a filosofii médií, mediálně-archeologickému výzkumu (české) modernity, proměnám (vnímání) prostoru a času ve vizuální kultuře, paralelním dějinám kinematografie a vztahu filmu a jiných médií. Je kurátorkou několika výstav z dějin filmu a médií, (spolu)editorkou monotematických periodik a odborných publikací (např. spolu s Kateřinou Krtilovou Medienwissenschaft: Východiska a aktuální pozice německé filozofie a teorie médií) a autorkou knih 2 ½ D: Prostor (ve) filmu v kontextu literatury a výtvarných umění (2008), Odpoutané obrazy: Archeologie českého virtuálního prostoru (2013) a Mezi-obrazy: Mediální praktiky kameramana Jaroslava Kučery (2016). http://film.ff.cuni.cz/htm/svatonova.htm



Tomáš Dvořák sleduje historický vývoj kulturních technik synchronizace, tedy způsobů, jimiž jsou osoby, věci a události konstituovány jako svoji „současníci“. Vychází z rozboru forem a funkcí alarmu coby technického artefaktu a souboru příslušných pokynů, operací a postojů, jež ústí ve specifickém naladění permanentní anticipace. Třebaže považujeme funkci alarmu za odvozenou a sekundární funkci mechanických či elektronických hodin, je ve skutečnosti tím, co moderní konstrukci temporality ustavuje: odměřování intervalu či signalizace času k nějaké (společné) činnosti je nadřazena určování konkrétních časových údajů pohledem na ciferník či displej hodin. Důraz na způsoby indikace a jejich rozhraní (zvon, ciferník, alarm) otevírá možnost historizace specifických způsobů zacházení s ukazateli času, praktik sedimentovaných do gest a rutin, současně technických i sociálních. Jedním z klíčových momentů této historie je posun od převážně auditivního a kolektivního vnímání hodinového času k jeho vizuální a privatizované podobě; druhým pak současnější proměna způsobená proliferací automatizovaných signálů, jež si aparáty vyměňují mezi sebou, mnohdy bez našeho vědomí. Důsledkem této renesance alarmu v prostředí nových médií je stav znepokojené pohotovosti, jejž zažíváme v každodenní interakci s elektronickými zařízeními, současně se ale prosazuje i v širších kulturních, sociálních a politických tendencích, vedoucích k masivnímu generování pravděpodobnostních scénářů ve snaze vyhnout se (očekávané) katastrofě.

Mgr. Tomáš Dvořák, Ph.D, se věnuje výzkumné a pedagogické činnosti v oblastech teorie a dějin fotografie, médií a vizuální kultury na Katedře fotografie FAMU a filosofii a dějinám vědy ve Filosofickém ústavu Akademie věd ČR. Publikoval mj. Sběrné suroviny: texty a obrazy nedávné minulosti (2009), Kapitoly z dějin a teorie médií (2010), Současné přístupy v historické epistemologii (2013), Je editorem kolektivní monografie Temporalita nových médií (2017) kde se jednotlivé studie zabývají proměnami fenoménu času v médiích jako jsou televize, internet, digitální paměťová úložiště, hudební nosiče a další (Tomáš Dvořák, Irena Reifová, Marek Šebeš, Radim Hladík, Čeněk Pýcha, Filip Vostal a Václav Janoščík). https://cas-cz.academia.edu/tomasdvorak




Landmanifesto.jpg

Úvodem bude v přednášce tematizována poněkud paradoxní povaha pojmů „nová média“ a „remediace“. Následovat budou sondy do tří oblastí soudobé české literatury,v nichž se vliv nových médií projevil obzvlášť zřetelně: amatérská literatura, prózy na pokračování a romány v dopisech. Akcent bude položen zejména na analýzu těch jevů, které obvykle vnímáme jako typicky novomediální, ovšem v širších diachronních souvislostech se jejich novost ukazuje jako značně relativní. Tyto kontextualizace budou někdy sahat až do hlubin kultury 19. století (tedy nejen internet, ale i telegraf, studentský časopis či čtenářská soutěž ve Hvězdě československých paní a dívek budou předmětem výkladu). Závěrem pak zhodnotíme, co nového v digitální éře zbývá z literatury jako komunikačního systému, pokud z ní odečteme vše pouze zdánlivě nové.


PhDr. Karel Piorecký, Ph.D.(*1978), absolvent bohemistiky a germanistiky na Univerzitě Karlově v Praze a dějiny novější české literatury na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, pracuje v oddělení pro výzkum 20. století a literatury současné Ústavu pro českou literaturu AV ČR.





The switchboard and tone circuits of the MkII Teilahrmonium

Mají něco společného nástroje jako jsou Intonarumori, Telharmonium, Dynamophon, Violano, Orgatron, Varitone, Electar, Sonobel, Bellzouki, Pianotron, Guitaret, Bantar, Banjoline, Melotone, Cellulophone, Photona, Choralcelo, Multimonica, Cordovox a Guitorgan? Dějiny záznamu a tvorbě elektronického a elektroakustického zvuku jsou plné vynálezů, které neuspěly na trhu, ale které zůstávají inspirativními počiny v oblasti dějiny médií a hudby.

Hlavním tématem přednášky bude stručný přehled dějin vybraných oblastí vědy a techniky a vliv jejich vývoje na principy, metody, postupy a technické prostředky pro generování, zpracování, záznamu, přenosu a reprodukce zvuku a obrazu. Zabývat se budeme i vztahem digitálních a analogových veličin, základními vlastnostmi přenosových kanálů a médií a jejich působením na distribuci a archivaci dat. [2]

Ing. Milan Guštar, Ph.D (HAMU) je hudebník, programátor, konstruktér elektronických zařízení, organolog, pedagog a publicista. Vlastní hudební tvorbě se věnuje již více než třicet let. Autorské skladby, zvukové a multimediální instalace, v nichž jsou často využívány matematické principy a algoritmické postupy, jsou ovlivněny minimalismem. Kromě vlastní tvorby se zabývá výzkumem na pomezí vědy, techniky a umění, především matematickými principy v hudbě, teorií tónových soustav, dějinami elektroniky, informatikou, aplikovanou matematikou. Často spolupracuje s předními českými výtvarníky. (www.uvnitr.cz).




inverzní-inženýrství a 4 kroky v alchymistickému hledání zlata. Jakým způsobem je propojena digitální elektronika ve složitých sítích zahrnujcích elektronický odpad, doly, špatné pracovní podmínky, atd?

Prof. Dr. Verena Kuni M.A. se zabývá dějinami a teorií umění a mediálními studíemi, vyučuje na katedře Vizuálních studií na Goetheho Universitě v Frankfurtu na Mohanem. V letech 1995 a 1999 byla spolukurátorkou sekce video umění na Documentary film and Video Festival v Kasselu. Vydala řadu publikací (print & online) o elektronickém umění. Její výzkum se zaměřuje na přesahy mezi hmotnými a mediálními kulturami, médiální imaginací, technologiemi transformace, DIY, hrami a hračkami jako nástroji. Visual Culture at Goethe University, Frankfurt am Main


Rad Lab Rooftop Room, MIT

Laboratoř jako prostor současného kreativního průmyslu a akademického diskurzu se zdá být hyperbolickou nápodobou vědeckého-modelu: experimentální uspořádání specializovaných prostorů pro výrobu. V případě médií a humanitních laboratoří jde o prosředí uspůsobené k výrobě věcí, než zaměřené na vědu. Tento trend proniká také do digitálních humanitních věd, do designu a do mediálních oblastí obecně. Vliv laboratoře ve společenských vědách je potřebný, ale je třeba ho chápat v dějinných souvislostech a z perspektivy kritické analýzy. Přednáška se bude zabývat laboratorní horečkou, která zachvátila měnící se oblasti akademického vzdělávání. To si vynutilo potřebu přehodnotit některé konkrétní detaily ve společenských disciplínách. To může pro někoho být podnětem ke změně pohledu, ale charakterizuje to i širší zájem o myšlenku laboratoře jako specializovaného prostředí. Laboratoře byly od roku 1980 prezentovány jako prostředí určené k vynalézání budoucnosti (stejně jako Media Lab na MIT). Ale může to být také prostor pro vynalézání minulosti (Media Archeological Labs) a prostor pro hledání „jiné reality“ - jako je tomu u některých „kritických“ a „spekulativních“ laboratoří. Proč vlastně je laboratoř tak inspirativním prostorem?

Jussi Parikka vyučuje na Winchester School of Art, University of Southampton a na University of Turku ve Finsku. Jeho publikace se zabývají spektrem témat relevantních pro kritické porozumění současným technologiím jako prosíťovaná kultura, nebo estetika a archaeologie médií. Je autorem ekologické trilogie Digital Contagions (2007, 2nd. ed 2016), Insect Media (2010) a A Geology of Media (2015), kde se zamýšlí nad environmentálními souvislostmi technické mediální kultury. Publikoval také například What is Media Archaeology (2012). Je editorem publikací Writing and Unwriting (Media) Art History (2015, s Joasia Krysa), věnované Erkkimu Kurenniemimu a spolu-editorem sborníku Across and Beyond: – A transmediale Reader on Post-digital Practices, Concepts, and Institutions (Sternberg Press, 2016, s Ryan Bishopem, Kristofferem Gansingem and Elvia Wilk). https://jussiparikka.net/

hadry

Jedním z výzkumných projektů Hanny Rose Shell jsou dějiny druhu textilie nazvané v angličtině "shoddy/trhaná příze". Staré vlněné hadry z celé Evropy byly distribuovány v 19. století do severoanglického města Batley, kde byly zpracovány a ukládány, takže hadrová masa se stávala součástí krajiny a hadrové vršky jsou v okolí Batley dodnes. https://www.agosto-foundation.org/cs/dabluv-prach

Hanna Rose Shell, assistant professor in the Program in Science, Technology and Society at MIT, is a filmmaker and a historian of science and media. She is the co-director of the 2007 documentary film about old clothes Secondhand (Pepe) and the author of the 2012 book Hide and Seek. Program in Science, Technology, and Society, Massachusetts Institute of Technology

http://web.mit.edu/~hrshell/www/¨


The medium of film has entertained a most complex relation to time from its early beginnings onward: film promised to [re]present temporal dynamics – and the temporality of things – directly, unmediated, a paradox that gives rise to the different strategies of what Gilles Deleuze calls the movement-image and the time-image respectively. Such a representation, however, is not only an effect of a perceptive illusion, but also of the repression of the very materiality of film itself. If such an interest in the possibilities of the celluloid had already driven much of the 60s avant-garde [Brakhage, Jacobs, etc.], Bill Morrison’s Decasia in addition does not only focus on film’s ‘thingness,’ but also its own, particular ‘temporality.’ Put together from found footage and archive material in various states of ‘dying,’ this film reveals the ‘collaboration’ of time and matter as in itself ‘creative’: here, time and matter produce their own filmic image.

Bernd Herzogenrath is professor of American literature and culture at Goethe University of Frankfurt/Main, Germany. He is the author of An Art of Desire. Reading Paul Auster (Rodopi 2001), An American Body|Politic: A Deleuzian Approach (Dartmouth College Press 2010) and editor of two books on Tod Browning, two books on Edgar G. Ulmer, two books on Deleuze and Ecology, The Farthest Place: The Music of John Luther Adams (Northeastern UP 2012), Time and History in Deleuze and Serres (Continuum 2012), media|matter (Bloomsbury 2014) and, most recently, Film as Philosophy (U of Minnesota P) and sonic thinking (Bloomsbury). At the moment, he is planning a project, cinapses: thinking|film that brings together scholars from film studies, philosophy, and the neurosciences (members include Alva Noë and Antonio Damasio).

anotace:

stereooption
pneumatic


letadla


telegraf

Kurz nabízí základní vhled do historických, teoretických i praktických aspektů spojených s mezioborovou disciplínou archeologie audiovizuálních médií. Součástí kurzu je seznámení s genealogií této interdisciplinární oblasti výzkumu, včetně jejích společenských, technologických a uměnovědných kontextů ve světovém i v českém prostředí. Kurz zahrnuje aktuální změny spojené s procesy digitalizace a konvergence médií, včetně otázek archivace a restaurace mediálních artefaktů. Kurz uvede posluchače do základů terminologie, metodologie a historické problematiky různých oborových interpretací nového a rychle se rozvíjejícího nástroje výzkumu.

Kurz je zaměřen na dějiny i na současnost audiovize, jednotlivé přednášky pojednávají vznik a zánik různých forem technických obrazů (fotografie, film, video), archeologii technologie záznamu, přenosu a tvorby zvuku (audionosiče, sítě, kódy, signály) s ohledem na aktuální otázky jejich archivace, migrace a distribuce. Oproti lineární koncepce klasického pojetí dějin umění nabízí archeologie médií možnost používání příčných diskursů, využívá volněji metody a nástroje exaktních i humanitních oborů a inspiruje se často tvorbou umělců (Paul de Marinis, Paul Panhuysen, Jeffrey Shaw, Werner Nekes, Gustav Deutsch, Péter Forgács, Martin Howse, Zoe Beloffová, Gebhard Sengmüller, Andrej Smirnov). Část výzkumu mediální archeologie se zaměřuje také na otázku intertextuality, remediace, materiality, archivování a ekologie v postmediální společnosti, případně na genealogii narativních vzorců, migrujících napříč časem i napříč médii psaného a mluveného slova, výtvarného zobrazovaní, dějinami vědy, techniky, filosofie, nebo antropologie.

koncept a příprava kurzu: Miloš Vojtěchovský a Lucie Česálková

Hlavní cíle kurzu: Student by se měl seznámit s dějinami mediálně-archeologického výzkumu; získat přehled o klíčových metodách a termínech; pochopí význam výzkumu a dějin médií ve společenském kontextu, včetně tzv. "zapomenutých konceptů" ve smyslu paralelních dějin médií. Výukové metody: přednášky, četba literatury, diskuse. Metody hodnocení: ústní zkouška prověřuje znalost přednášené látky a povinných studijních materiálů. studenti jsou povinni absolvovat 80 procent přednášek


Případové studie

johanna Rotko

My artistic research explores my own relationship with nature and how nature is affected by my actions. I also study the perishableness and disappearance of matter.

http://www.johannarotko.com/

Literatura


Geology of Media, intro, 2015, University of Minnesota Press Soubor:Jussi-parikka-a-geology-of-media-intro.pdf

výběr z další literatury

26,

medium. Rotterdam: NAi Publishers 2006.

http://gebseng.com/media_archeology/reading_materials/Dieter_Daniels-Artists_as_Inventors_and_Invention_as_Art.pdf

Late Nineteenth Century. New York and Oxford: Oxford University Press 1988.

Nebraska Press 1989.

http://gebseng.com/media_archeology/reading_materials/Zielinsky-deep_time_of_the_media.pdf

Výukové metody

Přednášky, četba literatury, diskuse.

připravili:

Mgr. Milos Vojtěchovský Lucie Česálková


Studijní materiály a zdroje: viz fondy knihovny a videotéky FAMU.

Studijní materiály https://monoskop.org/log/

stávající vysokoškolské kurzy archologie médií

https://is.muni.cz/predmet/phil/jaro2015/FAVBPa05

http://www.uni-weimar.de/de/universitaet/start/

http://www.wordsinspace.net/course_material/Mattern_UrbanMediaArchaeology_Fall2012.pdf

Winchester School of Art, Jussi Parika http://www.southampton.ac.uk/wsa/about/staff/jp1f10.page

termíny

Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Navigace
Nástroje