FAMU Center for audiovisual studies
Research Collection

Stanislav Hora – Dokumentace
Stanislav Hora – Documentation

← list of items



CZ

Málo známé Super-8 filmy Stanislava Hory z 80. let představují u nás nepříliš frekventovanou polohu výtvarného filmu. Se zázemím v sochařství Hora film pojímá spíše jako výtvarný materiál – animuje jeho prostřednictvím vznik soch, kreslí přes něj, škrábe, atakuje povrch, nebo jej využívá jako jedno s médií výtvarného happeningu. Je pro něj nástrojem rozšíření jeho výtvarné praxe do jiné formy, způsobem zachycení vizuálních procesů, nebo svého druhu sochařským objektem.

Tvorba Stanislava Hory spadá do oblasti výtvarného filmu. Ke kameře se původně dostal v 80. letech jako amatér, zároveň však student výtvarného oboru, nejprve střední školy a posléze oboru sochařství na VŠUP. Tato podvojnost vnáší do jeho tvorby na jedné straně ducha privátní amatérské praxe, na druhé straně jsou jeho filmy cenným příkladem adaptace filmového média výtvarníkem s vyústěním do řady pozoruhodných forem.

Hora často zdůrazňuje výtvarné kvality média filmu. Do filmu škrábe, přemalovává jej, narušuje, nebo doslova útočí na jeho povrch tak, jako by šlo o výtvarný materiál. Moment ataku a destrukce se týká nejen povrchu, ale i řady materiálů a objektů přítomných v obraze. V tomto se částečně přibližuje k filmům Pilaře, či Skaly ze 70. let, tím, co jej od nich odlišuje, je forma výtvarného happeningu, která je často důležitější, než samotný vizuální efekt. Jakoby byl film nositelem stopy svého vlastního vzniku. Hora v tomto vychází ze sochařského zázemí, respektive ze zkušenosti práce s hmotou. Řada jeho filmů i přímo časosběrně zachycuje vznik sochařských objektů a obrazů, ať už jako forma dokumentace, nebo jde o díla specificky vytvořené pro účely filmu, anebo dokonce považuje film sám za sochařský objekt svého druhu.

V kontextu československého filmového prostředí jde o jednoho ze solitérů tvořících filmy, které dnes považujeme za experimentální. V 80. letech se však tato tvorba odehrávala osamoceně, mimo kontexty filmové, nebo dokonce filmově-experimentální kultury i bez návaznost na další skupiny, komunity, či tvůrce. Tito autoři své filmy sami jako experimentální neoznačovali, spatřovali je spíše jako součást své výtvarné práce, nebo jak alternativu mimo proudy kultury oficiální. Horova práce se odvíjí paralelně s obdobím hudební Nové vlny 80. let. V četných případech využívá ve filmech aktuální dobové nahrávky, nebo jsou tyto dokonce inspirací ke vzniku filmů. Jeho filmy lze je vnímat jako přirozenou součást alternativní kultury konce 80. let, reflektující neo-avantgardní uvažování (např. Pablo De Sax), nebo inklinující k deníkové a osobní formě (např. Ivan Tatíček).

Vazby na silnou amatérskou scénu 80. let lze v Horově filmech pozorovat i na používání jeho vlastního archivu z období před rokem 1980. Ač byl sám autorem amatérských, rodinných, nebo sportovních filmů, zařazuje je do filmových koláží, jako by šlo o nalezený materiál. Často tak inklinuje k privátní, téměř intimní poloze. V jeho filmech účinkují přátelé a spolužáci s vědomím, že záběry jsou určeny pro omezenou skupinu spřátelených diváků, nebo i pro samotné aktéry. Hora toto „obracení se ke známému publiku“, jinak typické v rodinných filmech, kombinuje s uměleckou dokumentací, nebo se stávají součástí spontánních happeningů (např. Dobře posazená figura, 1987). Další obdobnou polohu jsou dokumentární a deníkové záznamy z evropských měst na přelomu 80. a 90. let. Opět jde o tvar blízký cestovatelskému filmu, určený převážně omezené skupině diváků, avšak natáčený s konkrétním výtvarným záměrem.

V kontextu 80. let je ale nutné zdůraznit, že většina alternativních uměleckých projevů nemohla stejně do veřejného prostoru proniknout. Je pro ní typický spíše pohyb v jakési paralelní zóně, která nevytváří protipól, nebo dokonce cílený útok vůči společenskému zřízení, jako spíše souběžný prostor alternativní existence, což je i místo, kde bychom mohli lokalizovat Horovy filmy.

Stanislav Hora se narodil 1959 ve slovenské Snině, vyrůstal v Prostějově a v Praze. Vystudoval střední uměleckou průmyslovku v Uherském Hradišti a v letech 1980-86 VŠUP, obor sochařství. Již během studia na střední škole natáčel amatérské filmy na formátu Super-8, tvůrčím způsobem začal využívat filmový materiál v průběhu studia na VŠUP, především jako doplněk, nebo rozvinutí sochařské praxe. V letech 1980-1993 vytvořil asi 30 krátkých filmů, od roku 1992 na formátu 16mm. Jejich náměty vycházely z jeho aktuální sochařské tvorby, práci s filmem dále rozvíjel do podoby osobitého výtvarného happeningu, ve kterém film figuroval jako výtvarný materiál a záznamové médium akce. Jeho filmy byly promítány především v kontextu výstav a galerií (např. ÚLUV, výstava Česká alternativa; Ženské domovy; Galerie Makráč, a d.), ale i pražských klubů 80. a 90. let (Újezd; Delta), mimořádně v kinech (Kino Jas, Prostějov). Na konci 80. let příležitostně doprovázel projekcí koncerty skupiny Garáž.

(Martin Blažíček, 2017)


EN

The little-known Super 8mm films of Stanislav Hora (1959) from the 1980s are a little studied area of artistic film in our country. With his background in sculpture, Hora approaches film more as an artistic material – he uses it to animate the creation of sculptures, he draws on it, scratches and attacks its surface or uses it as a medium for art happenings. For Hora, film is a tool for expanding his artistic practice into other forms, a means for capturing visual processes or a kind of sculptural object.