FAMU Center for audiovisual studies
Research Collection

Čaroděj OZ – Biografie
Čaroděj OZ – Biography

← list of items



CZ

Čaroděj OZ (vlastním jménem Lubomír Drožď) je tvůrce z okruhu československého undergroundu. Pod tímto a řadou jiných pseudonymů (Blumfeld S.M., Homeless & Hungry, Řehoř Samsa a další) je znám jako autor filmů, novinář, spisovatel, esejista a překladatel.

Narodil se roku 1955 v Praze v rodině spjaté s kinematografií. Jeho matka pracovala v 60. a 70. letech jako vedoucí kina Vesna v Praze-Strašnicích a jeho pradědeček z matčiny strany vlastnil pojízdné kino. Od roku 1970 studoval na gymnáziu, po třech letech přešel na Střední uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově, obor malba. Po absolutoriu střední školy opakovaně nebyl z politických důvodů přijat na AVU a UMPRUM. Po dvou neúspěšných pokusech o emigraci a dobrovolném pobytu v psychiatrické léčebně v Bohnicích, který mu měl zajistit modrou knížku, se v roce 1977 usadil na chalupě v Podbezdězí. Několik let byl dobrovolně nezaměstnaný, později se živil odečítáním dat meteostanice nebo jako kreslič map pro Geologický ústav. V této době začal jeho literárně-publicistický odpor vůči režimu. Vydával vlastní samizdatové časopisy (Opium pro Lid, Jen pro Blázny, Sado-Maso) a překlady knih s psychedelickou tematikou. V roce 1985 se stal na žádost Egona Bondyho jedním z redaktorů časopisu Vokno, po roce 1990 pak jeho šéfredaktorem. Publikoval v časopisech Mana, Baraka, Salon, Živel, revue Prostor, A2 a další. Překládá z angličtiny, píše eseje a sbírky povídek (Polykači ohně, Živel 2001; Peep Show, Petrov, 2001). Od roku 2004 pracoval na námětu a posléze scénáři filmu Tři sezóny v pekle (2009), který je inspirován mládím Egona Bondyho a jehož spoluscenáristou a režisérem je Tomáš Mašín. V roce 2013 dokončuje obsáhlý román Perplex – 1989/1489.

V letech 1979-85 se Čaroděj se skupinou přátel (mimo jiné Vladimír Gaar, Pavel Veselý, Tomáš Mazal, Irena Gosmanová) věnoval tvorbě hraných a hudebních filmů na formátu 8mm. Prvním z nich byl Popis jednoho zápasu (1979, nedochováno), smyčka z nalezeného rodinného filmu doplněná živým čtením. Vlastní hraný film začal připravovat v roce 1980, jeho dvorním kameramanem a střihačem se stal Vladimír Gaar (ve filmech uveden jako pan Karra) a protagonistou Pavel Veselý (Pablo de Sax). Později začal své filmy kamerovat a stříhat sám. Hotová díla doplňoval hudbou, mluveným komentářem či jinými doprovodnými texty, které se přehrávaly z magnetofonu v průběhu filmu. Zejména v několika prvních letech natáčel především spontánní a improvizovanou formou – začalo se tehdy, byla-li k dispozici kamera a dostatek herců. Realizace pak zabrala zpravidla jeden den a vycházela z několika načrtnutých nápadů – vše ostatní bylo otázkou spontánního dění. U pozdějších filmů Čaroděj předem dojednával produkci a herecké obsazení, většinou se však ve prospěch improvizace obešel bez psaných scénářů. V průběhu pěti let jeho filmy docházejí ke stále větší propracovanosti, která pravděpodobně vrcholí 1984 a téměř hodinovou, tři roky natáčenou road-movie Easy Rider OZ. Krom řady hraných filmů je i autorem několika videoklipů (vlastní skupina Hyeny, Precedens – Chladnu, chladneš; Co nám zbejvá, Plastic People: Ruka; Z kouta do kouta, Vrátí se). Poslední připravovaný film na motivy Stepního vlka Hermanna Hesse zůstal nedokončen poté, co mu byla v roce 1985 odcizena kamera. Po roce 1986 se jeho filmy promítaly sporadicky. Některé z nich byly převedeny v 80. letech na video a staly se součásti videomagazínu Vokno. Většina jeho tvorby byla digitálně zrestaurována v roce 2012 Centrem audiovizuálních studií FAMU.

Tématem Čarodějových filmů je především absurdní situace člověka a jeho touha po svobodě, která se uskutečňuje i skrze hru, jíž byla tvorba filmů samotných. Neméně výrazně je přítomen svébytný anti-konzumní postoj, který nebyl pouze kritikou socialistické reality, ale obecnějším poukazem na manipulující mechanismy jakékoliv společnosti. Do značné míry je skeptický vůči kultuře jako takové. Ve filmech objevujeme i rovinu ryze osobní. Lokace, rekvizity i herecké obsazení vypovídají o okolnostech vzniku, byť nejde o filmy deníkové. Příkladem může být Blahoslavený uklizeč (1980), který se odehrává v prostoru autorovy zahrady, v jámě vykopané pro budoucí bazén. Rekvizitami jsou předměty nalezené v domě, herci jsou přátelé, kteří přijeli o víkendu na návštěvu. Lokace se o rok později – jáma je již vykachlíčkovaná – objevuje ve filmech Sny toaletářovy (1980) a pak znovu ve filmu Nirvána (1982), kdy je bazén zakryt prkny a černou látkou. Také protagonisté Čarodějových filmů zůstávali ve svých občanských povoláních – např. opět ve filmu Blahoslavený uklizeč byl Pablo de Sax tou dobou skutečně zaměstnán jako uklizeč. V některých filmech je možné zahlédnout dobové společenské akce, jako jsou spartakiáda na Strahově, prvomájové oslavy v PKOJF, nebo vojenská přísaha na Staroměstském náměstí v Praze.

Protože na úzkých filmových formátech nebyl zvuk dostupný, Čaroděj jej doplňoval až v průběhu projekce. Ta díky tomu získávala značně performativní rozměr. Nahrávky byly přehrávány z pásek obsahujících dialogové, ruchové i hudební stopy. Šlo zpravidla o dvoustopý záznam, který autor sám na místě spouštěl, nebo proporčně upravoval dle obrazu. Synchronizace obrazu a zvuku probíhala na základě smluveného znamení s promítačem, na některých nahrávkách jsou přímo pokyny pro start obrazu. K synchronizaci také existoval zápis s dramaturgickými poznámkami o zvuku. Některé filmy byly opatřené předehrou, či předem nahraným úvodním slovem, jehož délka někdy překonala délku samotného filmu. Hudební doprovod velkou měrou pocházel z oblíbených nahrávek domácí sbírky (Patti Smith, Joy Division, The Cure, Gang of Four, Cabaret Voltaire a další), k několika filmům vznikla autorská hudba (skupiny Hyeny a Ovoce & Zelenina). Na tehdejší poměry pozoruhodné zvukové efekty natočil Čaroděj načerno ve filmových studiích Barrandov, kde shodou okolností jeden z jeho přátel pracoval jako uklizeč. Nahrávka, pro kterou byl použit syntezátor Asyz (na němž dříve nahrával i Zdeněk Liška), se stala vítaným zdrojem efektů pro několik dalších filmů.

Natáčení autorských filmů se v Čarodějově okruhu věnovala i řada dalších tvůrců, mj. Vladimír Gaar, Tomáš Mazal, Pavel Veselý, Jan Patrik Krásný, nebo Irena Gosmanová. Neformální skupina, která čítala mezi deseti a patnácti členy, po sobě v letech 1979-85 zanechala několik desítek filmů zcela mimo proudy oficiální i amatérské kinematografie. Prvopočátky Čarodějovy skupiny lze vystopovat na večírcích spojených s bytovými projekcemi rodinných filmů na konci 70. let. Z těchto večírků se posléze staly filmové festivaly, konající se každoročně v různých pražských i mimopražských bytech. Skupina vytvářela vlastní tvůrčí skupiny a produkční studia (Čarodějné filmy pro lid; Studio Mravných filmů, Pelc a Tyrolka, Pigi films, Jen pro blázny films; Crazy Video System; OZ comp.; Dejvické studio kinematografické; Nekonečné films/movies; Studio Aquarius; Pneumatický knedlík a řada dalších), vlastní festivaly (Filmový festival nepracujících [1979, 1981], Zlaté Brýle [1980-1985]), vlastní diváckou komunitu i vlastní ocenění (Zlaté brýle – nejlepší film, Zlatý Sürrek – nejsurrealističtější film, Zlatý Bruxelles – nejlepší koán [pozn. – pojmem koán byl označován žánr obrazové poémy], Plastický chrup – nejlepší práce s kamerou, Nová šlépěj – nové a objevné vyjádření). Filmy skupiny se později prostřednictvím různých kanálů promítaly v celém Československu, především v rámci bytových projekcí. Činnost filmového společenství je zdokumentována v samizdatovém almanachu Meliés (Vladimír Gaar, 1983), popis několika filmů a reportáže z undergroundových promítání se dále objevily v číslech samizdatového časopisu Vokno v letech 1981 a 1987.


EN

Čaroděj OZ (“Wizard OZ”, real name: Lubomír Drožď) is a representative of the Czechoslovak underground scene. He is known under this and other pseudonyms (Blumfeld S.M., Homeless & Hungry, Řehoř Samsa and others) as a filmmaker, journalist, writer, essayist and a translator.

He was born in 1955 in Prague to a family who had traditionally been involved in film production. In 1960s and 1970s, his mother worked as the manager of the Vesna Cinema in Prague’s Strašnice and her grandfather used to run a travelling cinema. In 1970, he started studying at grammar school. After three years, he left to study painting at the Secondary School of Applied Arts in Žižkov. After graduation, he was repeatedly not admitted to the Academy of Fine Arts and the Academy of Arts, Architecture and Design. After two unsuccessful attempts to emigrate and a voluntary stay at a mental asylum in Bohnice in order to obtain a discharge from the army, he settled down in 1977 in a cottage in the region close to Bezděz castle. He was voluntarily unemployed for several years, and later he made living reading meteorological data or as a map plotter for the Geological Institute. At that time, he started expressing his dissent with the regime as a writer and a journalist. He started publishing his own samizdat magazines Opium pro Lid (Opium for the People), Jen pro Blázny (For Madmen Only), Sado-Maso (Sadism and Masochism) and translations of psychedelic-themed books. In 1985, at the request of Egon Bondy, he became one of the editors of the Vokno magazine and in 1990 he became its editor-in-chief. He published his articles in magazines such as Mana, Baraka, Salon, Živel, Prostor revue, A2 and others. He translates books from English, writes essays and collections of stories (Polykači ohně [Fire Eaters], Živel 2001; Peep Show, Petrov, 2001). In 2004, he started working on the treatment and later on the script for the film Tři sezóny v pekle (Three Seasons in Hell, 2009), which was inspired by the youth of Egon Bondy which was co-written and directed by Tomáš Mašín. In 2013, he finished his extensive novel Perplex – 1989/1489.

From 1979 to 1985, Čaroděj and a group of friends (including Vladimír Gaar, Pavel Veselý, Tomáš Mazal, Irena Gosmanová) made feature and music films using the 8mm format. The first of them was Popis jednoho zápasu (Description of a Struggle, 1979, lost), a loop from a found family footage accompanied with a reading. He started to prepare his own first feature film in 1980, cooperating with the cameraman and editor Vladimír Gaar (nicknamed “Mr Karra” in the films) and protagonist Pavel Veselý (“Pablo de Sax”). Later, he started to operate the camera and edit his films himself. Finished works were accompanied with music, spoken commentary or other texts played on a tape recorder during the film. Especially in the first years, he made films spontaneously and based on improvisation – the shooting started when a camera was available together with a sufficient number of actors. The shooting usually took only a single day and it was based on several sketched ideas – everything else was just a matter of spontaneous action. In the case of his later films, Čaroděj arranged the production and cast beforehand, however, he preferred improvisation to written scripts. In the course of five years, his films became increasingly more sophisticated, culminating in the film 1984 and in the almost an hour-long, road movie Easy Rider OZ which was shot in the course of three years. In addition to a number of feature films, he is also an author of music videos (for his own band Hyeny and for Precedens: Chladnu, chladneš [I Get Cold, You Get Cold]; Co nám zbejvá [What is Left to Do?], Plastic People: Ruka [Hand]; Z kouta do kouta [From Corner to Corner]. The last film, based on Steppenwolf by Hermann Hesse, remained unfinished after the author’s camera was stolen in 1985. After 1986, the films were screened only sporadically. Some of them were converted to the video format in 1980s and became a part of the Vokno video magazine. Most of his work was digitally restored in 2012 by the Center of Audiovisual Studies at FAMU.

The topic of Čaroděj’s films is mainly the absurd situation of a man and his desire to be free, which is also fulfilled through play, i.e. filmmaking itself. Equally distinct is the unique anti-consumerism, which did not reduce itself only to a critique of socialist reality, but it was a more general reference to the manipulating mechanisms in any society. To a considerable extent, this attitude is sceptical to culture as it is. There is also a purely personal aspect to the films. Locations, props, and even the cast illustrate the circumstances of the shooting, although these films are not intended as autobiographical. One of the examples is the Blahoslavený uklizeč (The Blessed Cleaner, 1980), set in the author’s garden, in a hole dug for a swimming pool. The props are items found in the house, the actors are friends who arrived on a weekend visit. A year later, the location – the hole that has already been tiled – appears in the film Dreams of a Toilet Attendant (1980) and again in the film Nirvana (1982), where the pool is covered with boards and a black sheet. The protagonists of Čaroděj’s films were also portrayed in their professions – for example, the protagonist of the film The Blessed Cleaner, Pablo de Sax actually worked as a cleaner. Some films also document the social events of the period, such as the Strahov Spartakiad, First May celebrations in Julius Fučík Park of Culture and Leisure, or a military oath on the Old Town Square in Prague.

Due to the fact that the used narrow film formats did not allow for sound processing, Čaroděj added the soundtrack during the screening. Thus, each screening became, to a considerable extent, a sort of a performance. The recordings were played from tapes containing dialogue, noises or music. It was usually a double-track recording played by the author on the spot or proportionally adjusted according to the film image. The image and the sound were synchronised using a sign agreed with the projector operator, some recordings even include instructions on when to start the screening of the image. In addition, there were also written instructions including notes on the dramatic use of sound. Some films featured an intro, or a pre-recorded spoken introduction, whose length sometimes exceeded the length of the film itself. Much of the soundtrack consisted of author’s favourite recordings from his own collection (Patti Smith, Joy Division, The Cure, Gang of Four, Cabaret Voltaire and others), in some cases, the music was written specifically for the film (the bands Hyeny and Ovoce & Zelenina). Čaroděj recorded the remarkable sound effects illegally at the Barrandov film studios, where a friend of his worked as a cleaner. The recording made using an Asyz synthesizer (used in the past also by Zdeněk Liška), became a welcome source of effects for several following films.

Creative films were also shot by a number of other authors in Čaroděj’s circle of friends, among them Vladimír Gaar, Tomáš Mazal, Pavel Veselý, Jan Patrik Krásný or Irena Gosmanová. From 1979 to 85, this informal group that consisted of ten to fifteen members, made several dozen films outside the official mainstream as well as amateur cinematography. Čaroděj’s group can be traced back to parties associated with home screenings of family films in late 1970s. These parties later became film festivals that took place each year in various flats both in Prague and outside Prague. The members of the group established their own creative teams and production studios (Čarodějné filmy pro lid; Studio Mravných filmů, Pelc a Tyrolka, Pigi films, Jen pro blázny films; Crazy Video System; OZ comp.; Dejvické studio kinematografické; Nekonečné films/movies; Studio Aquarius; Pneumatický knedlík and many others), their own films festivals (Filmový festival nepracujících [1979, 1981], Zlaté Brýle [1980-1985]), audience and awards (Zlaté brýle – the Best Film, Zlatý Sürrek – the Most Surrealist Film, Zlatý Bruxelles – the Best Koan [Note – Koan was the genre of a visual lyric narrative poem], Plastický chrup – the Best Photography, Nová šlépěj – innovative means of expression). Later, films produced by the group were screened across Czechoslovakia, using various channels, mainly at home screenings. The activities of the film community are documented in the samizdat anthology Meliés (Vladimír Gaar, 1983), several film synopses and reports from underground screenings also appeared in various editions of the samizdat magazine Vokno between 1981 and 1987.