FAMU Center for audiovisual studies
Research Collection

Přízračný kinematografický jarmark Pavla Dražana

< list of items



CZ

[http://kinoart.cz/prizracny-kinematograficky-jarmark-pavla-drazana]

Dražanovy filmy jsou děsivými přízraky plnými zla a zmaru, kde i naděje, je-li vůbec jaká, je doprovázená strádáním a trápením. Snad “nejčernější” je právě “Jarmareční bouda”. (Petr Hvižď)

Letos šedesátiletý Pavel Dražan (1953) bývá oceňovaný jako režisér kultovních amatérských (rozuměj nezávislých) filmů ze sedmdesátých a osmdesátých let, ve kterých rezonuje chandra normalizace, dobové vyhnívání a pozoruhodné filmařské vidění.

Pavel Dražan osobitě dotvářel alternativní scénu českého amatérského filmu, která se odehrávala stranou zájmu nejširší veřejnosti. I proto je možná Dražan širšímu publiku prakticky neznámý.

I když – jak se to vezme: Dražan se totiž po Sametové revoluci z nezávislé scény sice vytrácí, ale o to častěji (a nenápadněji) se jeho jméno od poloviny devadesátých let objevuje v titulcích publicistických pořadů, jejichž hlavním iniciátorem, autorem a hvězdou bývá investigativní novinář Stanislav Motl. Jako Motlův dvorní režisér se podílí na reportážích o podivných záhadách, zabývá se obdobím protektorátu a propátrává syrovost současné demokracie. Ponecháme-li stranou Dražanův celovečerní debut Jarmareční bouda (2009), zbloudilý remake původní Jarmareční boudy z roku 1982, máme před sebou filmaře, který se shodou okolností ocitá stranou pozornosti.

Přesto, pokud je Pavel Dražan fenomén nezávislé filmařiny z doby před rokem 1989, neměl by zůstat stranou ani ten dnešní, „neviditelný“ režisér publicistických pořadů pro tuzemské televize.

Vánoční uvedení původní Jarmareční boudy (1982) v dvojprogramu společně s filmem Stínohra (1984) od Petra Hviždě ve filmovém klubu brněnského kina Art a tento opožděný medailon u příležitosti Dražanova kulatého výročí je alespoň skromnou připomínkou tohoto výlučného tvůrce.

“Na kotrmelce. To je jediná hra, která má opravdu smysl.”

Amatérské filmy Pavla Dražana v letech 1975-1989

Pavel Dražan svůj první film Homo zythum (Člověk pivní) natočil na amatérský, 8mm film v roce 1975. Dobová charakteristika hovoří o chmurné filozofické báchorce zatížené základními filmařskými omyly, avšak zároveň poutající drsnou obrazností a čímsi, co naznačuje budoucí originální autorský rukopis. Po adaptaci povídky Drzoun (1979) E. Ch. Tubba (povídka Drzoun je zahrnutá v povídkové knize Tichá hrůza vydané r. 1967; soubor obsahuje mj. povídku Ptáci od Daphne du Maurier a Bradburyho Zástup, který Dražan také zamýšlel jednou zfilmovat) a po částečně hraném dokumentu Stěna (1979), o horolezci, který zdolává skalní stěnu, natočil Dražan své vrcholné amatérské hrané filmy.

Ústup ze slunečního paprsku (1980) je legenda o personifikovaném zlu, umístěna do období raného středověku, a vychází z námětu ruského spisovatele Leonida Andrejeva. Z Andrejevovy provokativní povídky vychází také Propast (1981), nahlížející do hlubin (do propasti) lidského nitra, a byla realizovaná (stejně jako všechny následující filmy do r. 1989) na černobílý 16mm film. Od roku 1980 přitom můžeme Pavla Dražana vnímat jako jednoho ze zásadních představitelů alternativní filmové tvorby. Tuto pozici Dražanovi zajistily úspěchy na Mladé kameře v Uničově a také potvrdila účast v interview pro časopis Mladý svět (č.16/1980). Společně s Dražanem se tehdy v Mladém světě objevil např. také Jan Matiášek (Jan Matiášek je televizní kameraman a v letech 1977-1982 natočil přinejmenším tři pozoruhodné amatérské filmy).

Na Propast navazuje Dražanův nejpozoruhodnější autorský film, Jarmareční bouda (1982), intuitivně symbolická alegorie, sestavená s brutální obrazností do mozaiky zla, zmaru. Jarmareční bouda se, s výjimkou Mladé kamery v Uničově, nesměla veřejně až do sklonku roku 1989 promítat (a přestože zákazy amatérských filmů byly ojedinělé, Dražan nebyl prvním ani jediným, komu se to kdy přihodilo – podobnou zkušenost udělal ve stejnou dobu např. o generaci starší Rudolf Mihle se svým amatérským dokumentem Zpráva o jedné obci, 1981). Přesto je třeba zdůraznit, že Jarmareční bouda postrádá vědomý politický akcent, ke kterému záměrně odkazovali jiní filmoví amatéři, třeba o deset let dříve Jarmila Müllerová ve filmu Obojek (1971). Zákaz „Boudy“ byl spíš vyostřenou reakci na film, který je výsměšný a odmítavý vůči všemu kolem sebe, bez ohledu na panující ideologii a systém. Jarmareční bouda totiž fascinuje zarputilým a promyšleným odmítáním nejen obecně přijímaných humánních hodnot, ale také běžných filmařských norem a postupů.

Tvůrčí etapu na Mladé kameře v Uničově (které se účastní od r. 1979) uzavírá pak Pavel Dražan ve svých třiceti vyzrálou, dobře vystavěnou postapokalyptickou sci-fi o následcích epidemie zvané Tarsidan (1983). Následoval vypjatě expresivní a krvavý Choma Brut (1984), inspirovaný dílem Leonida Andrejeva a I. S. Turgeněva. Choma Brut, uvedený na Brněnské šestnáctce, je jedním z emočně nejsilnějších Dražanových filmů.

Návrat dětí Země (1986) je opět společenskou freskou plnou symbolů a rozmáchlých alegorií, dokonce se, nejen v názvu, objevuje motiv naděje.

Je možné, že právě symbolická linie v Dražanově tvorbě, kterou se jinotajně vyjadřuje k dobové společenské situaci, zapůsobily na barrandovského režiséra Miloše Zábranského a inspirovala jej ve vlastní tvorbě.

Pokud je u Zábranského filmu Dům pro dva (1987), ke které byl Dražan přizván ke spolupráci na hudební složce, znatelná inspirace filmy Andreje Tarkovského (mj. velkého oblíbence také Pavla Dražana), následující Zábranského Masseba (1989) pak výrazněji odkazuje směrem symbolistním československým amatérským filmům této doby. Jejich typickým představitelem v polovině osmdesátých let není jen Pavel Dražan. Se symboly a náznaky pozoruhodně pracuje také Petr Hvižď (např. Útočiště, 1986) nebo Pavel Bárta (Podivná hostina, 1981). Přesto právě k vidění Pavla Dražana má Masseba nejblíž. Masseba (mj. první český film ozvučený systémem Dolby Stereo) však přišla do změněných poměrů, ve kterých se ztratil zájem o hru s metaforami a vytratilo se kouzlo zakázaného. Nejen u Masseby, ale ještě na Zábranského Stavení (1991) pracoval Dražan na hudebním doprovodu k filmům.

Mezitím ještě v roce 1989 uvedl Dražan další amatérský film, nadšeneckou a jízlivou popravu všednosti nazvanou Bravo, bravissimo. Martin Čihák např. vnímá Bravo, bravissimo jako antitezi předchozích Dražanových snímků a když ji srovnává s Jarmareční boudou z roku 1982, tak konstatuje: „Přestože při Jarmareční boudě jímá člověka děs a hrůza, odchází z kina naplněn výzvou k vnitřnímu očištění. Z „rozjásaného“ Bravo, bravissimo, což je také skvělý film, však odchází mnohem zdrcenější, neboť výzvu k očištění tu nahradila rezignace. A to je podle mého názoru zásadní posun mezi začátkem a koncem desetiletí. Od vnějškově manifestovaného pesimismu, který byl jen rouchem zakrývajícím pravou tvář naděje, se na konci osmdesátých let přešlo k filmům zdánlivě radostnějším, skrývajícím však v sobě mnohem větší opuštěnost a beznaděj.“ (viz Čihákův článek Od násilí k masturbaci aneb naše filmy v Berlíně, Video+film, č. 9, 1991, s. 199).

Poslední, kolem roku 1990 připravovaný, amatérský film pak zůstává nedokončený a Pavel Dražan se přes hudební spolupráci vytrácí z amatérské kinematografie do televizní publicistiky.

To je naše nový sluníčko, takže na to nahoře se můžeme vykašlat.

Televizní, publicistická a filmová tvorba Pavla Dražana po roce 1990

Zatímco filmy Pavla Dražana ze 70. a 80. let poučeně využívají divácké znalostí snímků uváděných ve filmových klubech a s rafinovaností (i záměrnou prkenností) odkazují či se případně vymezují vůči filmařům jako Fellini, Kurosawa a Tarkovskij, v následující dekádě Dražan zkouší řadu dalších audiovizuálních formátů, ale hlavně realizuje neuvěřitelné množství převážně reportážních a publicistických pořadů různých žánrů pro tv NOVA a pro Českou televizi, v nichž osobitost není na místě. V nich zřídka odkazuje směrem k vlastnímu rukopisu.

Jen někdy Dražan odkazuje sám k sobě. Nepočítáme-li jeho spolupráci s publicistou Stanislavem Motlem, kam vnesl své náměty, autorský vklad a řád právě Motl a kde Dražan zvýrazňuje emociální vyznění jeho námětů režií a hudbou, pak si Dražanových osobních umanutých motivů, užívaných někdy se zřejmou nadsázkou, lze všimnout zejména v jeho okrajové tvorbě. Zvlášť u některých projektů Pavla Dražana, kde dominuje plenér, se nejednou někde v pozadí objevuje (a to již od počátku osmdesátých let v amatérském filmu!) v náhodné miniroličce stále tatáž osoba – Jan Krafnetr. Krafnetra tak lze mj. postřehnout např. ve videoklipu Jen jednou pro Pepu Josefa (1997) nebo v jednom z šotů pro Peříčko (2001), kde tento svéráz z povzdálí přihlíží dovádění mileneckého horolezeckého páru.

Od roku 1997 se Pavel Dražan marně pokouší realizovat celovečerní film, netypický western podle vlastního námětu nazvaný Pět prstů. Potíže s financováním však natáčení stále odsouvají stranou.

Místo toho až o řadu let vzniká nová verze Jarmareční boudy (2009). Barevná, širokoúhlá a tentokrát celovečerní Jarmareční bouda, opět situovaná do plenéru a opět s Janem Krafnetrem ve vedlejší roli, se ale nesetkává ani s diváckým zájmem a ani s kladným kritickým ohlasem. Novodobá Jarmareční bouda totiž působí poněkud těžkopádně, její humor místy příliš drsně a v řadě ohledů selhává. Přesto alespoň v některých momentech vyznívá až nečekaně poeticky a má zajímavou atmosféru. Zároveň se ukazuje, nakolik se film míjí se svou dobou. Pokud první Jarmareční bouda souzněla s únikovým fenoménem chataření za normalizace, pak revitalizace téhož o třicet let později se již ironicky neprotíná s žádným podobně silným fenoménem v současnosti, proto nevyzývá k zákazu, ale spíš se setkává s povšechným diváckým odmítnutím.

V roce 2009 roztočil Pavel Dražan zároveň s Jarmareční boudou první z Policejních historek podle Jaroslava Haška. Budoucnost ještě ukáže, zda Dražan přitáhne pozornost čtveřicí Policejních historek (jejich uvedení je plánované na rok 2014 a v již natočené druhé povídce Zlodějská dobrodružství pana Tevlína má opět malou roli Jan Krafnetr), případně jiným vytouženým celovečerním projektem anebo zůstane schopným a povědomým realizátorem televizních dokumentů (v současnosti natáčí např. pro cykly Pološero nebo Stopy, fakta, tajemství) s minulostí výrazného nezávislého tvůrce.



Výběrová filmografie Pavla Dražana

amatérské filmy natočené v období 1975-1990:

Homo zythum (Člověk pivní) [8N, 20‛] 1975

Birlibán [8N, 20‛] 1976

Drzoun (podle povídky Edwina Charlese Tubba) [8S, 15‛] 1978

Stěna (polohraný dokument) [8S, 11‛] 1979 – cena za námět o mladých MK Uničov

Ústup ze slunečního paprsku [8S, 25‛] 1980 – II. cena Česká národní soutěž Hradec Králové, Hlavní cena MK Uničov, Čestné uznání Brněnská šestnáctka (1981)

Propast (podle povídky Leonida Andrejeva) [16, 30‛] 1981 – I. cena v kategorii hraných filmů MK Uničov; I. cena Celostátní soutěž Žilina; Zlatá medaile Brněnská šestnáctka (1982); Zlatá medaile UNICA (1982)

Jarmareční bouda [16, 40‛] 1982 – Hlavní cena MK Uničov, Zlatá medaile Brněnská šestnáctka (1990)

Tarsidan [16, 30‛] 1983 – Cena poroty Celostátní soutěž Hradec Králové; I. cena kategorie hraných filmů MK Uničov; Stříbrná medaile Brněnská šestnáctka

Choma Brut [16, 20‛] 1984 – Stříbrná medaile Brněnská šestnáctka

Návrat dětí Země [16, x‛] 1986 – Stříbrná medaile Brněnská šestnáctka; II. cena Celostátní soutěž

Bravo, bravissimo [16, 10‛] 1989 – Zlatá medaile Brněnská šestnáctka



hudební spolupráce na filmech a pořadech:

Dům pro dva [r. Miloš Zábranský] 1987

Masseba [r. Miloš Zábranský] 1988

Stavení [r. Miloš Zábranský] 1991

Hallo World – Barcelona [r. Miloš Zábranský] 1992

Hříchy pro pátera Knoxe [r. Dušan Klein] 1994

Karibské ostrovy

Doteky času

Město



televizní cykly a pořady – režie:

Na vlastní oči (1994-2009) reportáže pro publicistický televizní pořad (např. Jihlavské podzemí, Anny a Max)

Stopy, fakta, tajemství 2012-13 televizní cyklus (jako režisér uveden u dílů Vraždy z milosti, Anděl smrti jménem Marie, Apoštolové temných sil, Šakal u Vltavy, Upíři v Čechách, Ukřižovaná, Pravda o Golemovi, Chlapec a hvězdy, Ztracená závěť Lídy Baarové, Lynč, Hitler v Čechách, Jean Marais nebo Jan Mareš, Smrt Malého prince, Ztracený poklad)

Pološero 2012-13 televizní cyklus (jako režisér uveden např. u dílů Ztracenci, Síla myšlenky, Válečná daň, Život s cejchem, Síla obrazu, Když bolí duše, Jizvy na duši, V péči bílého pláště, Přežil jsem svou smrt, Tajemná místa)



tv dokumenty – režie:

Noc delší než den 2002 (tv dokument)

Sláva a prokletí Lídy Baarové 2002 (tv dokument, 40´)

Mraky nad Barrandovem 2004 (tv. dokument, 40´)

Živý mrtvý 2008 (60 min., tv. dokument)

Ozvěny lidické noci 2011 (55 min., dokument)



Celovečerní filmy – režie:

Pět prstů (v r. 1997 v přípravě, dosud nerealizováno)

Jarmareční bouda 2009 – remake filmu z roku 1982

Policejní historky 2014 – (od r. 2009 v přípravě)



Výběrová bibliografie:



Dražan, Pavel (1983): Tarsidan. Amatérský film, roč. 15 (23), č. 8-9, s. 178-179.

Šefčáková, Alena (1986): Amatérsky filmár Pavel Dražan. Výtvarníctvo fotografia film, roč. XXIV, č. 4, s. 18-19.

(1988): Kdo je kdo: Pavel Dražan. Amatérský film a video, roč. 20 (28), č. 7, s. 151.

Dražan, Pavel (1990): Jarmareční bouda. Amatérský film a video, roč. 22 (30), č. 12, s. 272.

Hvižď, Petr (1990): Traktát o beznaději. Amatérský film a video, roč. 22 (30), č. 12, s. 273.

Pavel Dražan, s. 9. In Tryhuková, Šárka (red.) (2000): Echo: 41. Brněnská šestnáctka. Brno: Kulturní a informační centrum města Brna, 28 s.


EN

Pavel Dražan biography
http://kinoart.cz/prizracny-kinematograficky-jarmark-pavla-drazana/