FAMU Center for audiovisual studies
Research Collection

Bravo Bravissimo

← list of items



CZ

Pavel Dražan svůj první film Homo zythum (Člověk pivní) natočil na amatérský, 8mm film v roce 1975. Dobová charakteristika hovoří o chmurné filozofické báchorce zatížené základními filmařskými omyly, avšak zároveň poutající drsnou obrazností a čímsi, co naznačuje budoucí originální autorský rukopis. Po adaptaci povídky Drzoun (1979) E. Ch. Tubba (povídka Drzoun je zahrnutá v povídkové knize Tichá hrůza vydané r. 1967; soubor obsahuje mj. povídku Ptáci od Daphne du Maurier a Bradburyho Zástup, který Dražan také zamýšlel jednou zfilmovat) a po částečně hraném dokumentu Stěna (1979), o horolezci, který zdolává skalní stěnu, natočil Dražan své vrcholné amatérské hrané filmy.

Ústup ze slunečního paprsku (1980) je legenda o personifikovaném zlu, umístěna do období raného středověku, a vychází z námětu ruského spisovatele Leonida Andrejeva. Z Andrejevovy provokativní povídky vychází také Propast (1981), nahlížející do hlubin (do propasti) lidského nitra, a byla realizovaná (stejně jako všechny následující filmy do r. 1989) na černobílý 16mm film. Od roku 1980 přitom můžeme Pavla Dražana vnímat jako jednoho ze zásadních představitelů alternativní filmové tvorby. Tuto pozici Dražanovi zajistily úspěchy na Mladé kameře v Uničově a také potvrdila účast v interview pro časopis Mladý svět (č.16/1980). Společně s Dražanem se tehdy v Mladém světě objevil např. také Jan Matiášek (Jan Matiášek je televizní kameraman a v letech 1977-1982 natočil přinejmenším tři pozoruhodné amatérské filmy).

Na Propast navazuje Dražanův nejpozoruhodnější autorský film, Jarmareční bouda (1982), intuitivně symbolická alegorie, sestavená s brutální obrazností do mozaiky zla, zmaru. Jarmareční bouda se, s výjimkou Mladé kamery v Uničově, nesměla veřejně až do sklonku roku 1989 promítat (a přestože zákazy amatérských filmů byly ojedinělé, Dražan nebyl prvním ani jediným, komu se to kdy přihodilo – podobnou zkušenost udělal ve stejnou dobu např. o generaci starší Rudolf Mihle se svým amatérským dokumentem Zpráva o jedné obci, 1981). Přesto je třeba zdůraznit, že Jarmareční bouda postrádá vědomý politický akcent, ke kterému záměrně odkazovali jiní filmoví amatéři, třeba o deset let dříve Jarmila Müllerová ve filmu Obojek (1971). Zákaz „Boudy“ byl spíš vyostřenou reakci na film, který je výsměšný a odmítavý vůči všemu kolem sebe, bez ohledu na panující ideologii a systém. Jarmareční bouda totiž fascinuje zarputilým a promyšleným odmítáním nejen obecně přijímaných humánních hodnot, ale také běžných filmařských norem a postupů.

Tvůrčí etapu na Mladé kameře v Uničově (které se účastní od r. 1979) uzavírá pak Pavel Dražan ve svých třiceti vyzrálou, dobře vystavěnou postapokalyptickou sci-fi o následcích epidemie zvané Tarsidan (1983). Následoval vypjatě expresivní a krvavý Choma Brut (1984), inspirovaný dílem Leonida Andrejeva a I. S. Turgeněva. Choma Brut, uvedený na Brněnské šestnáctce, je jedním z emočně nejsilnějších Dražanových filmů.

Návrat dětí Země (1986) je opět společenskou freskou plnou symbolů a rozmáchlých alegorií, dokonce se, nejen v názvu, objevuje motiv naděje.

Je možné, že právě symbolická linie v Dražanově tvorbě, kterou se jinotajně vyjadřuje k dobové společenské situaci, zapůsobily na barrandovského režiséra Miloše Zábranského a inspirovala jej ve vlastní tvorbě.

Pokud je u Zábranského filmu Dům pro dva (1987), ke které byl Dražan přizván ke spolupráci na hudební složce, znatelná inspirace filmy Andreje Tarkovského (mj. velkého oblíbence také Pavla Dražana), následující Zábranského Masseba (1989) pak výrazněji odkazuje směrem symbolistním československým amatérským filmům této doby. Jejich typickým představitelem v polovině osmdesátých let není jen Pavel Dražan. Se symboly a náznaky pozoruhodně pracuje také Petr Hvižď (např. Útočiště, 1986) nebo Pavel Bárta (Podivná hostina, 1981). Přesto právě k vidění Pavla Dražana má Masseba nejblíž. Masseba (mj. první český film ozvučený systémem Dolby Stereo) však přišla do změněných poměrů, ve kterých se ztratil zájem o hru s metaforami a vytratilo se kouzlo zakázaného. Nejen u Masseby, ale ještě na Zábranského Stavení (1991) pracoval Dražan na hudebním doprovodu k filmům.

Mezitím ještě v roce 1989 uvedl Dražan další amatérský film, nadšeneckou a jízlivou popravu všednosti nazvanou Bravo, bravissimo. Martin Čihák např. vnímá Bravo, bravissimo jako antitezi předchozích Dražanových snímků a když ji srovnává s Jarmareční boudou z roku 1982, tak konstatuje: „Přestože při Jarmareční boudě jímá člověka děs a hrůza, odchází z kina naplněn výzvou k vnitřnímu očištění. Z „rozjásaného“ Bravo, bravissimo, což je také skvělý film, však odchází mnohem zdrcenější, neboť výzvu k očištění tu nahradila rezignace. A to je podle mého názoru zásadní posun mezi začátkem a koncem desetiletí. Od vnějškově manifestovaného pesimismu, který byl jen rouchem zakrývajícím pravou tvář naděje, se na konci osmdesátých let přešlo k filmům zdánlivě radostnějším, skrývajícím však v sobě mnohem větší opuštěnost a beznaděj.“ (viz Čihákův článek Od násilí k masturbaci aneb naše filmy v Berlíně, Video+film, č. 9, 1991, s. 199).

Poslední, kolem roku 1990 připravovaný, amatérský film pak zůstává nedokončený a Pavel Dražan se přes hudební spolupráci vytrácí z amatérské kinematografie do televizní publicistiky.

http://kinoart.cz/prizracny-kinematograficky-jarmark-pavla-drazana/


EN