Compassion Fatigue

Semestrální výstava Centra audiovizuálních studií FAMU.
Galerie AMU 1.-17. 2. 2019
František Fekete, Veronika Přistoupilová, Petr Pololánik, Veronika Švecová, Klára Trsková, Anežka Horová, Daniel Burda, Nina Grúňová, Alexandra C. Machová, Martin Blažíček.

Fotografie z výstavy:
https://www.facebook.com/media/set/?set=ms.c.eJxF…

Petr Pololánik – Swarm (video, 2019)

Veronika Švecová (2019)

Zachary Mutai se stal zaměstnancem keňského národního parku Ol Pejeta v roce 2010. Po náročném a vyčerpávajícím tréninku se stal jedním ze tří ozbrojených strážců posledních žijících nosorožců bílých – severních. Společně se dvěma dalšími rangery dohlížel ve dvanáctihodinových směnách na poslední roky života živočišného druhu, který přežíval v posledních třech exemplářích. Ozbrojeni útočnou puškou AK-10 dohlíželi na poklidné pasení nosorožců v neustálé bojové pohotovosti, v očekávání nájezdů pytláků, kteří jen za poslední roky zabili více než sto strážců středoafrických parků. Poslední samec bílého nosorožce zemřel po dlouhých zdravotních útrapách eutanazií v roce 2018. Ke konci jeho života strážci stále častěji vyhledávali psychologickou pomoc: “V určitém bodě byl už příliš slabý a vypadalo to, že obrovsky trpí. V okamžiku, kdy už to vzdával se nám zdálo, že mu tečou slzy, zvlášť ve chvílích, kdy se nedokázal postavit na nohy jsme se na něj nedokázali dívat. V těchto posledních dnech jsem si přál, aby nezemřel v mé přítomnosti. Teď když už je pryč, přijít ráno k prázdné ohradě je prostě jiné.”

Příběh posledního nosorožce, stejně jako příběhy dalších velkých savců, nebo celých degradujících ekosystému, oscilují v prostoru globálních médií, společně se záběry rozpadajících se ledovců, mořských ptáků obalených plastovým odpadem a dojemnými příběhy ostrovních obyvatel, kteří počítají poslední dny existence pevniny. Tento, a podobné narativy ovládají i prostor globální představy budoucnosti, imaginativního bodu, k němuž je zákonitě nutné dospět, ač není zřejmé kdy a za jakých obětí. Bod, který byl v minulosti vyhrazen různým typům utopických vizí, je dnes ovládán momentem neodvratitelné distopie. Co budeme dělat až dojde pitná voda? Co budeme dělat, až vymřou včely? Co budeme dělat, až stoupne hladina oceánů? Život v prekarizovaných podmínkách pozdního antropocénu je současně i nejoblíbenějším tématem sci-fi, která v minulosti vytvářela silné obrazy hypotetické budoucnosti.

Skupinový výstavní projekt Compassion Fatigue je výsledkem společných diskuzí, revizí kulturních symptomů, společenských artefaktů, politických a ekonomických strategií. Pohybuje se na hranici distopického diskurzu a romantizujícího obratu k tělesnosti, nové ritualitě a esoterismu. Jeho název odkazuje k fenoménu ztráty empatie, compassion fatigue, kterým je popisováno přehlcení stresujícími podněty vedoucí k neschopnosti vnímat utrpení. Ten vede k nečinnosti, ustrnutému melancholickému limbu, v němž se zůstává jen emocionální a fyzický prožitek nezastavitelného úpadku. Vystavené práce se snaží reflektovat nově vznikající meziprostor mezi ztrátou důvěry v systém a stále zřetelnějšímu hledání prostoru osobní existence mezi neforemnou přítomností a neexistující budoucností.

Daniel Burda – Opalcoin (kryptoměna, 2019)

Klára Trsková – Empatie (video, 2019)

Anežka Horová – I need art yoga (video, 2019)

Veronika Přistoupilová – Krajina (video, 2019)

Veronika Přistoupilová – Krajina (video, 2019)

Veronika Švecová (2019)